TEMPLÁŘI

Dvě nejdéle přetrvávající a nejzáhadnější záhady středověku i současné doby jsou mystérium svatého Grálu, kdysi označovaného za nejsvětější památku křesťanství a Řád chudých rytířů Kristových a Šalamounova chrámu, známý spíše jako Templářští rytíři. 

Kolem tohoto řádu se od počátku jeho založení šířily ty nejrůznější pověsti. Některé z nich stvořili z různých důvodů i samotní templáři. Jejich historie tak zůstává zahalena do množství často neproniknutelných faktů a domněnek. Již od samého založení řádu devíti „chudými“ rytíři se rozpoutala debata o jejich skutečném poslání a důvodech, o tom čemu věří, ale také o povaze určitých dokumentů nebo předmětů, které možná vlastnili a jedním z nich mohl být i onen samotný Grál. 

I dnes jsou templáři považováni za vše možné i nemožné, od předchůdců svobodných zednářů, až po strážce Svatého grálu. Byli a jsou obdivováni i očerňováni, vynášeni do nebe i opovrhováni. 

Ačkoliv podle známých historických faktů existovali templáři pouhých 200 let od svého náhlého vzestupu až k dramatickému konci, nic to nemění na skutečnosti, že dodnes vyvolávají mnoho otázek a spekulací.
Nejslavnější rytířský a mystický řád dějin obestírá mnoho mýtů, fám 
a tajemna a orientovat se ve spletité síti historických faktů a populárních spekulací není vůbec jednoduché. Přesto je vše z jejich života pečlivě a podrobně zapsáno.. zapsáno v srdcích těch, kteří ve svých dřívějších životech prožili onu pohnutou dobu nadějí i pádů. Právě tam odkrýváme roušku tajemství, obestírající historii a život těch , kterým říkáme templáři .. 

Grál byl v průběhu věků popisován jako mnoho věcí, nejdříve jako drahokam vypadlý z koruny Anděla Světla během války na nebesích, také jako starokeltský kotel, který se snažili nalézt staří hrdinové, nebo pohár, jež použil Ježíš Kristus při Poslední večeří. Grál je ve skutečnosti představa přítomnosti něčeho mystického a to jako spojení mezi posvátným a profánním. Do dnešního dne zůstává pro svět, ve kterém žijeme předmětem bádání, pramenem divů, stejně tak, jako nástroj osobního hledání a usilování, z něhož může jednou vzejít osobní zrání a obroda ducha lidí i celé Země.

Ale vraťme se zpět do 12. století. V roce 1119 někteří vznešení muži vyslyšeli volání shůry a stali se ochránci poutníků, kteří houfně přicházeli do nově obsazeného Jeruzaléma. 

Když přijížděli do Svaté země, jako spasitelé na hřbetech svých koní, vypadali jakoby přicházeli z legend o Artušovi a rytířích Kulatého stolu. Vždyť Král Artuš také vyžadoval, aby se všichni, kdož se připojí ke Společenství Kulatého stolu přísahali, že budou společně a navždy proti temným silám hájit pravdu a chránit slabé. 

Následně požádal burgundský rytíř Hugues de Payens, pocházející z rodu vážených francouzských hrabat a jeho 8 druhů, z nichž všichni byli křižáci, papeže o povolení založit nový řád. 
Ten měl být zasvěcen chudobě, čistotě a poslušnosti a být určen výslovně „ke cti Panny Marie“ a spojovat v sobě vojenskou i mnišskou kázeň. Pannu Marii templáři vždy nesmírně ctili a uznávali. 
Oficiálním záměrem řádu bylo strážit poutní cesty do Svaté země a stát se duchovní armádou, která by však podléhala Svaté stolici a nikoli křižáckým králům Svaté země. 

Přestože na Východě již podobné řády existovaly, na Západě to byla zcela nová myšlenka. Představa spojit zbožnost mnišského způsobu života se stanovami rytířstva se musela zdát šokující a neměla obdobu. Bernard z Clairvaux (sv.Bernard), jeden z nejznámějších teologů té doby a zakladatel cisterciánského řádu sepsal regule, podle nichž rytíři žili a díky tomu byl templářům na koncilu v Troyes udělen oficiální status. 
Bylo jim povoleno nosit bílý háv s červených křížem, připevněný 
na pravém rameni a ve Svaté zemi jim byl, jako sídlo, věnován biblický Šalamounův chrám v Jeruzalémě. 
Odtud odvozují i svůj název, který je známý až do dnešního dne. V té době vznikla také doposud platná domněnka, že kopali a hledali v ruinách Šalamounova chrámu a záchránili tak mnoho tajných dokumentů, jež se zde nacházely. A právě někde mezi těmito ruinami Svaté země objevili „něco“ , co bylo již 1200 roků ukryto pod zemí a vrátili se s tím do zpět Evropy. A právě toto „něco“ zůstává i dnes záhadou. A zůstává navzdory litrům inkoustu vypotřebovaného, ve snaze dokázat nebo vyvrátit různé teorie. 
Ale rytíři templu nepátrali jen tak po nějakých dokumentech, v chrámu i jinde totiž hledali vše, co zůstalo jako památka na život Ježíše a Marie Magdaleny. Jejich úkolem bylo nalézt a ochránit vše co připomíná život těchto, pro Zemi tak důležitých bytostí. 

Je však nesporné, že z takovýchto počátků lety vyrostla nejslavnější vojenská organizace středověku. Templáři se stali stálou „policií“ malého Jeruzalémského království sužovaného válkou, bojovali s nejvyšším nasazením a obávali se jich muslimové i křesťané. Bernardova řehole byla velmi přísná a zavazovala rytíře, aby se zřekli domova i vlasti a v případě nutnosti šli v boji za svatá místa a ideály křesťanů i na smrt, ale již pouhý Bernardův patronát stačil k tomu, aby se jejich řady rychle rozrůstaly. Záhy začal řád budovat síť hradů nejen po celé Svaté zemi, ale také v Evropě. 
Velmistři řádu působili jako vyslanci a hlavní představitelé řádu a na všech stranách jim byla poskytována stále rostoucí podpora. 
Moc a síla řádu rostla, stejně jako jeho bohatství. Protože se všichni zřekli osobního vlastnictví a dobrovolně odevzdali své jmění řádu, začal řád zároveň ve svých bitvách s Maury získávat mnohé prostředky. Časem natolik zbohatl a měl takový majetek, že se Templáři ve skutečnosti stali bankéři korunovaných hlav Evropy a půjčovali velké sumy k financování dalších křížových výprav. 

Mezi Seinou a Aubou se rozkládá zalesněný masiv, který má nezvyklé jméno Orient. Kraj plný jezírek, mokřadel a potoků, často i umělých a leccos maskujících, se stal místem, kde vzniklo na začátku 12. století záhadné opevněné sídlo, kde velmistr řádu a jeho blízcí řešili důležité otázky, které měly zůstat skryty před ostatními obyvateli a jejich panovníky. 
Zde, právě zde ,vznikla myšlenka a idea Království Světla na Zemi, Kristova království, které mělo sjednotit a nahradit všechny dosavadní vlády známého světa.
Zde pracoval na povznesení Země i jejich obyvatel hrdý řád templářských rytířů, o kterém historik Michelet (v 19.stol) řekl, že jeho pád byl tou největší katastrofou v dějinách západního světa. 
Řád, který byl dědicem Kristova zjevení, egyptské i řecké moudrosti, keltských tradic a položil základy toho, co mohla být jiná, duchovnější verze dnešní moderní civilizace.
Existují jasné paralely mezi bohabojnými rytíři Grálu a aspiracemi začínajícího Řádu chudých rytířů Chrámu. 

Jakými technickými prostředky, za pomoci jakých finančních prostředků dokázal za necelá dvě století postavit stovky staveb napříč celou Evropou?
Aby Jeruzalémské království mohlo fungovat, založili Templáři logistické organisace po celé Evropě. Jejich mohutné lodě vozily zásoby, vojáky i jejich koně, ale nevěnovali se jen dopravě. Templáři obchodovali i s Orientem, Africkými zeměmi a lodě zboží dopravovaly tam kam bylo potřeba.
Jejich odvážní námořníci se vypravili i na Atlantik, prozkoumali Azorské i Kanárské ostrovy, Madeiru a vypravili se i dále na západ k americké pevnině. I sem k obyvatelům dnešního Mexika, Floridy a Karibiku vedli jejich obchodní cesty. A skutečně obchodní, nemělo to nic společného s masakry, které zde rozpoutali později Španělé či jiní dobyvatelé.

Námořní obchody řádu přinášely do Evropy a do pokladnic zdejších králů půjčky ve formě zlata, kterého v té době nebylo příliš mnoho. Platidlem v Evropě totiž bylo v té době především stříbro.

Ale jak rostla jejich politická a ekonomická moc, zvětšovaly se i řady jejich nepřátel. Bohatství a tajemnost z nich učinily terče nenávisti i násilí. 
Nakonec lakotný a hrabivý francouzský král Filip IV., který se kdysi ucházel o to, aby mohl vstoupit do řádu, ale byl odmítnut, začal intrikovat, aby přivodil jejich pád , přičemž použil i ty nejotřesnější a nejnepravděpodobnější lži. Skutečným důvodem k útoku na řád však byly především peníze, které měl od templářů vypůjčeny a které nechtěl a nejspíše ani nemohl splatit. 
Filip a papež Klement V. obvinili templáře z hereze a v pátek 13. října 1307 byla většina členů řádu ve Francii zajata a uvězněna. Po hrůzném mučení se mnozí z nich přiznali ke zločinům nejrůznějšího druhu, od sodomie po plivání na kříž či uctívání ďábla tak, jak jim bylo při mučení nadiktováno. 
Církev v jejich přiznání ďábla zobrazovala jako Bafometa, s rohy, křídly a kopyty. Paradoxní je, že termín Bafomet uznávali i rytíři řádu. Ovšem v jejich podání to byla postava se třemi obličeji. Jednalo se o alegorii minulosti, přítomnosti a budoucnosti, neboli o symbol inkarnací nesmrtelné duše.
Nicméně jeden z hlavních cílů splněn nebyl – ani papeži, ani francouzskému králi se nepodařilo zmocnit se nesmírného bohatství řádu. Pravdou je, že místo, kde je bájný poklad templářů ukryt, je neznámé dodnes. 
Mělo to svůj důvod. Řád již po mnoho let vnímal znepojivé skutečnosti a proto se na podobný scénář připravoval. V té době byl oficiálním Velmistrem řádu Jakub z Molay. Skutečným, ale utajeným, velmistrem však byl Petr z Bologne. On řídil „rozptýlení“ řádu do jiných zemí, např. do Portugalska a Skotska. Majetek i důležité předměty a dokumenty zamířily z Francie rovněž pryč.
V té době zatčení a po následném mučení se mnozí rytíři „dobrovolně přiznávali“ ke své vinně.
​Nicméně poté, co se počátkem února 1310 rozhodlo patnáct templářů vystoupit na obranu řádu, se situace výrazně změnila. V průběhu nemnoha týdnů bylo ochotno bránit řád a odvolat své někdejší doznání téměř šest stovek členů řádu. Templáři se v této fázi pod vedením Petra z Bologne a Reginalda z Provins stali aktivními obhájci svého osudu. 
V okamžiku, kdy templářský vzdor dosáhl svého zenitu, do případu drastickým způsobem zasáhl znepokojený francouzský král. Čtyřiapadesát členů řádu bylo urychleně shledáno nenapravitelnými heretiky a 12. května 1310 neprodleně upáleno nedaleko Paříže. A brzy po nich i někteří další. Čelní obhájci z řad templářů byli umlčeni. Petr z Bologne beze stopy zmizel a Reginald z Provins byl odsouzen na doživotí a odklizen stranou. ​​
Petr z Bologne však nezmizel docela, přes Portugalsko odchází na Azorské ostrovy a tam, odloučen od lidí, ale propojen s Bohem umírá po osmi létech samoty. Jeho odkaz lidem a všem (!) církvím je dosud ukryt právě na těchto ostrovech.

18. 3. 1314 byl i velmistr Jakub z Molay a jeho druh Charnay upáleni na hranici na ostrůvku řeky Seine. Dříve než oheň zachvátil jeho tělo, pronesl Jakub z Molay strašlivou věštbu o prolité krvi nevinných, která jako stigma zůstane na Filipovi i s celým jeho rodem a stejně tak i na papeži Klementovi V. 
Ještě téhož roku pak zesnul papež Klement na střevní infekci a Filip dostává záchvat mrtvice při projížďce na koni a umírá ochrnutý, 9 měsíců po vyslovení věštby. Nogaret, králův oblíbenec, jenž se aktivně účastnil procesu proti templářům, umírá téhož roku poté, co upadl v nemilost a svůj život ztrácejí nejrůznějšími způsoby i další intrikáni a templářští odpadlíci, kteří obvinili své bratry. 

Soud s templáři tedy trval celkem 7 let, než byl poslední velmistr, bohabojný Jacyues de Molay popraven a tím řád po 195 letech ,zanikl. 
Příčiny toho by bylo možno hledat jednoduše v chamtivosti a závisti, 
ve strachu evropských vládců i římského papeže, že templáři začínají být příliš bohatí a přespříliš mocní. 
Ale mohlo to však být způsobeno i tím, že byli strážci tajemství, které mohlo neustále ohrožovat vliv křesťanské církve nad západním světem. 
Že tímto velkým tajemstvím mohl být grál nebo přinejmenším myšlenky, které tento posvátný symbol představoval. 

Mohli bychom také, období počátku templářského řádu – až po jeho zánik, přirovnat k etapě putování Světla, ke vzniku dobra na Zemi. Dříve, než byl tento přerod i s jeho 22. Velmistrem dokončen, byl celý řád a tím i Vzestup planety Země do vyšších vibrací Světla, násilně a na mnoho století, přerušen. 

Zajímavostí tak zůstává, že řád měl celkem 22 Velmistrů řádu a tento počet se shoduje s Velkou arkánou tarotu a že se některé význačná data v historii templářů shodují s čísly tarotových karet. Např. součet data, kdy byli templáři napadeni, dává číslo 16 – Věž. Ale to jsou jen zajímavé hry s čísly.

Templáři, příslušníci nejtajemnějšího a nejpopulárnějšího náboženského řádu v dějinách, po sobě zanechali vzpomínku a mýtus, který od té doby přetrval, a to ,že se stali strážci posvátného předmětu, která měl velikou důležitost pro západní svět a byl nebezpečný pro římskou církev. A tím měl být právě svatý Grál. 

GRÁL možná je krásný a mocný předmět, ale především představuje duchovní pravdy, které jsou nyní stejně tak důležité jako kdykoli před tím. 
Že Život samotný je jako hledání. 

Snažíme se hledat a také najít svůj smysl, svou roli ve vzorech, kterými jsou protkány roky našeho života. Jeho funkcí je zahnat iluze, přetnout překážky – hmotné i duchovní a vnést světlo do tmavých míst. 
Čím více zkoušek za sebou již máme, tím těžší je každá následující. Pouze víra a pokora v nás, silný vnitřní oheň našeho duchovního cíle, nás může podržet v těžkých chvílích pochybení a pochybování.
Grál je mostem.. Mostem mezi námi a Bohem.

ŽIVOT SAMOTNÝ JE JAKO HLEDÁNÍ, HLEDÁNÍ SMYSLU ŽIVOTA I NAŠÍ ROLE V NĚM...